"...život je hra, a kdo ji řádně svede, dospěje k cíli", tak zní začátek jedné písničky, kterou tak rádi zpívali němečtí skauti. V oné době se živily naše sny o "hře" skautskou romantikou, představami čerpanými z obrázkových knih vandrovních tovaryšů, potulných "lancknechtů" a tuláků, kteří šlapali "po silnici bílé, volní jako ptáci".
Současné tužby po volnosti a po jednoduchém, přirozeném životě, ne nepodobném hře v ráji, asi pramení z jiných ideálů, pravděpodobně mnohem systematičtějších a tržně zaměřených. Všechna média nám ustavičně sugerují, že náš svět je jediné velké hřiště, na němž stále hraje hudba. Tak přicházejí a odcházejí vlny nostalgie, které náš zperfekcionalizovaný život omývají tušením poezie, dálek a svobody. Kdo se do nich po hlavě vrhne, ten dříve či později zakusí, že nejsou nosné.
Proto mám výhrady k tomu, abychom byli pouhými spoluhráči v této hře.
(z předmluvy)
1996, 56 strán, brožovaná
