Kázání kardinála Journeta, z nichž je kniha sestavena, míří přímo k podstatě věci.
Vedou totiž naši pozornost k základním pravdám křesťanské existence: k božským ctnostem, darům Ducha svatého a přebývání Trojice v duši věřícího. Tak jak v evangeliu zaznívá jedna z nejkrásnějších definic křesťanské bytosti: »Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí?« (1 Kor 6,19). Aby však mohlo v hlubinách člověka vibrovat jedinečné a neopakovatelné znamení, musí se ztišit hlasy a lomoz pocházející zvenčí i z něho samého.
Ztišení a mlčení duše se pak promění ve chválu a uctívání…
Z knihy vyberáme:
Zákonem lásky je růst.
Svatý Tomáš Akvinský dává příklad: Přijmeš zákon lidskosti? Malé dítě má lidskou přirozenost, jejímž zákonem je růst – pokud odmítne zákon pokroku lidské přirozenosti a raději zůstane na tomto stupni vývoje, stane se zakrslým, tedy někým vymykajícím se přirozenosti. Ty bys chtěl přijmout zákon lásky, a klást mu přitom hranice? Záměrně se učiníš zakrslíkem, bytostí, jež se vymyká lidské přirozenosti. Zákon lásky musíš přijmout celý, to tě bude tlačit stále kupředu, a nikdy nesmíš říci: teď to stačí. Kdybys to řekl vědomě, zahubil bys v sobě lásku i její zákon. Když lásku přijímám doopravdy, přijímám ji s následnictvím všech stupňů, které k ní patří, přímo úměrně tomu, jak se ve mně dokážou projevit.
Š˜íci „Ano“ zákonu růstu lásky s sebou nese tři důsledky.
První následek: Kdo nejde vpřed, ustupuje – týká se to lidí, kteří dělají dobro pro svůj klid. Plním si své náboženské povinnosti, dnes se vypravím na mši, jdu k přijímání, dělám dobře; k přijímání nás jde jen šest, to je uvolňující. Takové „uvolňující skutky“ neumenšují habitus lásky, ale pokud si na ně zvyknete, budete jen vlažní, stanete se opožděnou duší, zůstanete zakrslíkem, přestože Bůh přišel mnohokrát zaklepat na dveře vašeho srdce! … Š˜ekli jste si: Takhle to jde docela dobře! Neřeknete to výslovně, ale zatáhnete clonu, myslíte na jiné, „užitečné“ věci. Není špatné myslet na takové věci, co když vás však Bůh zve, abyste stoupali výš? Skutky, které dělám v tomto zaostalém stavu duše, jsou ještě dobré, záslužné. Lidem, kteří takto žijí, neříkám: Nechoďte na mši, nechoďte k přijímání. Ne, naopak, jděte tam, avšak buďte pozorní k Božím podnětům
Druhý následek: Všichni křesťané mají – každý podle svých schopností – směřovat k dokonalosti lásky, jak píše svatý Pavel Efesanům: „Ale spíše žijme podle pravdy a v lásce, a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava“ (Ef 4,15). Našly by se k tomu i jiné texty. Každý má přijmout místo, na němž se nachází, a blahořečit Bohu za to, že žijeme v tomto okamžiku, že jsme na stěžni časů. Bůh nás tam usadil kvůli svědectví. Ať už máme potíže se svým okolím, které jako by nás přibíjelo na kříž, nebo sami se sebou, řekněme: Můj Bože, s tvou láskou říkám „Ano“, ale neopouštěj mě, pomoz mi. Každý musí ve svých podmínkách směřovat k dokonalosti lásky v duchu evangelijních rad a se srdcem otevřeným pro příliv lásky. Svatý Pavel říká: Jjá si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou“ (Flp 3,13-14). Musíme si připomínat zákon zrychlování lásky. První krůčky jsou nejtěžší – později budou pokroky přímo úměrné tomu, jak se blížíme k středu, významnější a rozhodnější.
Třetí následek: Bůh nám neustále dává své milosti, jednu po druhé. Bůh nechává zrodit poupě, ale také ho nechává rozvinout se v květ a dozrát v plod. Bůh v každém okamžiku táhne duši výš, takže pokud nestoupám, je to má chyba. Neznamená to nutně, že budu zavržen kvůli svému odmítnutí stoupat, ale příčinou toho, že jsem nedošel výš, je můj vzdor. V dané chvíli jsem místo zákona šlechetnosti přijal zákon sobectví.
