„Já sám si neumím představit lásku bez naléhavé potřeby shody, podobnosti, a hlavně bez sdílení všech bolestí, těžkostí, tvrdosti života... Být bohatý, mít se dobře, žít v poklidu ze svého majetku, když ty jsi byl chudý, nuzný a těžkou prací sis namáhavě vydělával na živobytí – to bych já, Bože, nedovedl. Nedovedl bych takto milovat. Služebník nemá být větší než jeho pán.“ /ukázka/ Karel Foucauld (1858–1916) zemřel mučednickou smrtí na Sahaře už před sto lety. Svou životní cestu hledal bratr Karel klopotně. Studoval prestižní vojenskou školu, ale byl z ní vyloučen. Proslavil se zeměpisnou výpravou do Maroka, ale cestovatelem nezůstal. V jednom pařížském kostele prožil radikální obrácení a vstoupil k trapistům, aby za pár let zjistil, že hledá jiný způsob následování. Usadil se jako poustevník v Nazaretě, ale nakonec odešel na Saharu, aby žil „spiritualitu Nazareta“ uprostřed kmene Tuaregů v Alžírsku. Až po čtyřicítce se nechal vysvětit na kněze, stále toužil založit komunitu, ale nikdy nezískal jediného učedníka. Jeho spiritualita záhy oslovovala mnohé křesťany, ale až léta po jeho smrti vznikly fraternity Malých bratří a Malých sester Ježíšových. Roku 2005 jej papež Benedikt XVI. zapsal mezi blahoslavené. Bratr Karel byl od svého obrácení doslova fascinován Kristem, chtěl se mu připodobnit úplně ve všem. Kéž by touto fascinací „nakazil“ všechny, kdo knihu budou číst.
2016, 88str.
