Humbert z Romans († 1277), pátý magistr Řádu kazatelů, ve svém okružním listu adresovaném celému řádu rozebírá tři řeholní sliby, poslušnost, chudobu a čistotu, a s nimi spojené ctnosti, pokoru a trpělivost. Jeho cílem je povzbudit bratry v jejich povolání kazatelů Slova a připomenout jim základy řeholního života a dominikánské spirituality.
Humbertův pohled je realistický, nepřehlíží lidskou omezenost, slabost a hřích, ani nezastírá náročnost kazatelského povolání. Zároveň je však plný naděje a důvěry, neboť ví, že člověk ve svém úsilí nezůstává bez pomoci a je schopen obstát v síle Boží milosti. Realismus, důvěra v člověka opírající se o důvěru v Boha, střízlivost a prostota, humor a radostnost, to jsou některé z rysů dominikánské spirituality, které vyzařují i z Humbertova dopisu.
Následování a hlásání Slova ovšem není vyhrazeno pouze řeholníkům či dominikánům. Je to podstata každého křesťanského života, bez ohledu na dobu a životní stav. Humbertův dopis tak může poskytnout cenné postřehy a rady každému čtenáři, který zaslechl volání Slova, touží žít pro něj a s ním a sdílet ho s ostatními.
Humbert z Romans (nebo též di Romans či z Romaně) (asi 1194 – 1277) byl francouzský dominikánský kněz a pátý magistr dominikánského řádu (1254–1263). Během svého působení ve funkci magistra Humbert významně přispěl k reorganizaci a sjednocení celého řádu. Připravil nové řádové konstituce (s malými obměnami platily až do roku 1924), díky nimž se zlepšila disciplína v řádových domech. Z jeho podnětu byl vypracován program generálních studií, tzv. Ratio studiorum. Připravil též nové konstituce pro dominikánské mnišky (v platnosti byly do roku 1932). Připravil podklady ke svatořečení otce řádu sv. Dominika a mučedníka sv. Petra Veronského.
