Autor jakožto citlivý pozorovatel mezilidských vztahů přichází s dalšími příběhy, v nichž představuje důležitou roli dědečků v rodině i v širší společnosti. Vypráví o umění být dobrým dědečkem, jehož životní zkušenosti se prolínají s dětským vnímáním světa a úžasem nad ním. Příběhy nám připomínají, že vztahy dědečků a jejich vnoučat mohou být vzájemně velmi obohacující.
Pohnojení
„To jsem si to teda pohnojil.“ Tohle jsem jednou řekl dědečkovi.
Udělal jsem něco, co bylo velmi hloupé – a raději ani nebudu říkat, co, protože se za to i dnes – i po tolika letech – ještě stydím.
„No a?“
„Co no a?“
„No a co?“
„To mi neřekneš ani nějakou... nějakou...“
„Útěchu?“ napovídal dědeček.
„Jo.“
„Když jsi něco pohnojil,“ usmál se dědeček, „nemáš si na co stěžovat, protože když se pole pohnojí, je větší úroda.“
„Větší úroda?“
„No, když jsi to pohnojil, můžeš si z té zkušenosti něco pořádného sklidit, ne?“
***
Dal jsem se do smíchu a ten smích mi pomohl – byl to smích, který mi přinesl útěchu a nadhled.
Lidé, kteří se dokážou smát – a především smát sami sobě –, jsou vlastně lékaři sebe samých. A mohou si pomoci tím, že se na křídlech smíchu vynesou k nadhledu.
Vynesou se a uvidí svůj život z té strany, ze které je pohled na něj nejužitečnější.
Z výšky.
Ať se člověk dívá na život zleva, nebo zprava, vždycky to může být zavádějící pohled.
A pokud se na něj dívá zespoda, je to pohled, jakým se na svět dívají žížaly... A to není zrovna užitečný pohled pro toho, kdo žížala není …
Někdy stačí změnit žížalí pohled za jiný, a změní se celý život...
Když se člověk dívá na svět z výšky, spatří souvislosti.
A kolikrát pozná, že to, co považoval za černou strunu, která nese smutnou hudbu, je ve svém pokračování struna svítící.
A nese hudbu štěstí.
***
Tehdy jsem opravdu něco spletl – pohnojil, ale co se s tím dalo dělat?
Pokud se člověk dívá na své omyly jako na pohnojení svého života, je jasné, že mu ty omyly mohou pomoci jako hospodáři, který se postaral o své pole.
