„Po úvahách o duchovních a tělesných substancích je třeba se zaměřit na člověka, který se skládá z duchovní i tělesné substance. Zaprvé na přirozenost člověka a za druhé na jeho vznik.“[1]
Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém „traktátu o člověku“ na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena.
Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši.
...
Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: „Je duše těleso?“ Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu.
Vysvětlení je třeba začít uvedením definice „duše“, z níž Tomáš vychází: „Duše je první princip života v živých jsoucnech.“ ...
Co to tedy znamená, že je duše principem života a proč je nutné tento princip odlišit od čistě biologických funkcí? Ačkoliv za principy jednotlivých tělesných funkcí lze považovat cosi tělesného (oko je principem vidění), při hledání odpovědi na otázku po duši se nelze omezit na některou ze životních funkcí, ale je třeba hledat princip, který všechny tyto činnosti umožňuje. Je třeba se ptát, co je principem života živého tělesa. Kdyby takový princip neexistoval, pak by ale nutně všechna tělesa musela být neživá. Otázka tedy je, co je tím, co oživuje tělo, co je oním prvním principem. Tento první princip nemůže být ničím tělesným, protože kdyby byla životním principem tělesnost jako taková, pak by všechna tělesa musela být živá. Tento první princip života je to, díky čemu člověk, v tento okamžik konkrétně lidské tělo, existuje jako živé těleso. Tomáš svou odpověď zakončuje následujícím vysvětlením. Jako teplo, jež je principem ohřívání, je samo netělesné, ačkoliv je aktem čehosi tělesného, tak je také duše, jež je principem života, sama netělesná, ačkoliv je aktem těla. ...
(Z úvodní studie)
