Dal jsem se do řeči s Edwardem, nejstarším ze sourozenců. Jeho černé tričko bylo o několik čísel větší, než by potřeboval, ale na rozdíl od umazaných a potrhaných hadrů, do kterých byli zahaleni jeho sourozenci, bylo čisté. Vyprávěl mi, že je mu čtrnáct a většinu času tráví s matkou při práci na polích kolem domku. Zeptal jsem se ho, v co v životě doufá. Rozhodně jsem přitom nečekal odpověď, která by změnila život mně i stovkám tisíc jiných lidí.
„Chtěl bych mít co jíst a taky bych jednou rád chodil do školy,“ odpověděl mi po chvilce zadumání slavnostním hlasem.
Tato prostá slova, pronesená jako smělý sen dospívajícího hocha v Malawi, se mi zapsala hluboko do srdce. Je to výkřik, skandál a zároveň stvrzení myšlenky, která se už tehdy začala formovat, je to pobídka k činu, kterou nešlo ignorovat.
Slova čtrnáctiletého afrického chlapce se stala jedním z impulsů, po nichž se introvertní chovatel ryb ze skotské vysočiny rozhodl založit „Mariino jídlo“; organizaci, která stojí na drobných příspěvcích desetitisíců lidí a dobrovolnické službě, díky nimž krmí každý den přes milion dětí ve více než tisícovce škol čtrnácti zemí rozvojového světa.
Tento nesmírně poutavý příběh, jak z počátečního nadšení hrstky dobrovolníků vyrostlo dílo mezinárodních rozměrů, vypráví o obětavosti a o vynalézavé pomoci lidí, jimž není lhostejný osud těch, kteří hladoví a prožívají utrpení.
